protože uklízím. A možná nebudete věřit, ale je to návykové a nemůžu přestat a doufám, že mé nadšení vydrží, abych se propracovala přes všechny věci až do naší lehce přeplněné špajzky. A když neuklízím, tak se stále a pořád chodím dívat do právě uklizených polic a šuplíků.
Když se mne muž jeden večer na dovolené ptal, co čtu, že se od knihy doslova nemohu odtrhnout, málem omdlel, poté, co jsem mu odpověděla, že o uklízení (ještě navíc knihu asi o 250 stranách).
Ne se vším jsem souhlasila a dělám to trochu po svém, ale navnadila mne a v některých věcech jsem pak zpětně musela dát autorce za pravdu. Například jsem si skoro ťukala na čelo, když jsem četla o skládání ponožek. Proč bych jako neměla mít ponožky smotané do kuličky k sobě, vždyť je to tak přehledné a vždy jsou dvě spolu? Když jsem pak přemýšlela, proč mám u ponožek tak vytahané okraje a ještě k tomu většinou u jedné víc, došlo mi, že asi právě proto.
Vtip je v tom, že na všechny věci v šuplíku je vidět, tudíž je větší šance, že si vzpomenete, že máte mnohem víc hezkých věcí než pouze první tři kousky shora. A dodávám, že asi tak půlku svého šatníku jsem dala pryč a ulevilo se skříni i mně.
V naprosté euforii jsem pak šuplíky přeskládala i dětem.
Teď zpětně přemýšlím, jestli bych i bez knihy nepřišla na to, že si mám nechat jen věci, které mi přináší radost, ale asi prostě ne.
Snad prominete, že jsem tentokrát byla víc osobní a nechala vás nahlédnout do tak intimní věci jako je šatní skříň, ale prostě jsem si nemohla pomoct.
A náhodou jsem zjistila, že
kniha nedávno vyšla i v češtině.
Decluttering with The Life-Changing Magic of Tidying by Marie Kondo.
